Pravá historie

“Toward the great revolution in habits, toward the restoration of the body—health, dignity, fullness, heroism—toward the de­fense of man against the city and the machine" P. D. l. R. Zapoj se do našich řad, kontaktuj @ACOV14. 👌🏻

Kerry Bolton – Psychopatologie levice […] Levice je dnes přijímána jako normální a stoupenci její nejextrémnější varianty – komunismu – mohou zastávat respektovaná místa v akademickém světě a jejich knihy vydávají velká nakladatelství, zatímco představitelé pravice jsou marginalizováni a dokonce vytlačováni ze svých profesí. […] Levice obecně, ať už se nazývá sociálnědemokratická, komunistická nebo liberální, se vydává za vlnu budoucnosti. Samotné slovo „levice“ se stává synonymem pro „pokrok“, zatímco každý jedinec, doktrína či instituce, která se staví proti levici, je hanlivě označována za regresivní. Jak však již před více než stoletím poukázal Nordau, tito „pokrokoví“ lidé, kteří chtějí zničit tradici a přetvořit svět, jsou ve skutečnosti předzvěstí atavismu, návratu k primitivismu, ať už v umění, etice či politice. […] Předchůdce bolševické revoluce, francouzská revoluce v letech 1789–1792, vyvolala masovou psychózu vzpoury mezi spodinou francouzské společnosti, vedenou sociopatickými prvky intelektuálské elity. Stejně jako v dnešních západních liberálně-demokratických státech se vychází z teorie, že změna společenské struktury může odstranit nerovnost. […] Je třeba pečlivě rozlišovat mezi těmi, kdo usilují o skutečně potřebné reformy, byť i radikální povahy, a těmi, kdo usilují o revoluci za zcela destruktivním účelem, byť pod rouškou „rovnosti“ a „svobody“ – v souladu se svou sociopatickou povahou. […] Takové reformy rozhodně nevyžadují zničení rodiny a náboženství, které jsou hlavními terči staré i nové levice. […] Rozdíl mezi tvůrčí sociální reformou a sociopatickým ničením, které prosazuje levice, lze přirovnat k rozdílu mezi reformami založenými na tradici a reformami založenými na ničení tradice. […] Levicové politické doktríny slouží jako prostředek k přetvoření světa podle představy psychopata, a to ve jménu „spravedlnosti“, přičemž zároveň svrhávají ty normální společenské zákony, pravidla a morální zásady, které psychopat považuje za nesnesitelné utlačování. […] Levicový aktivista vyjadřuje své emoce prostřednictvím sloganů, demonstrací, vandalismu, nepokojů a násilí; svou nenávist skrývá za fasádou „lásky“. Svou nenávist a hněv ospravedlňuje jako „lásku k lidstvu“ namířenou proti nespravedlnosti systému, jeho představitelů a institucí. Levicový aktivista je schopen svou nenávist doktrinálně promítnout na své nepřátele, protože levice teoreticky zastupuje „svobodu, rovnost, bratrství“, jejichž dosažení může vyžadovat značné krveprolití. […] Pohled na levici z čistě politického hlediska je omezující a nepřináší žádná vysvětlení. Levice je psychologická aberace, která má stejné motivace jako masový vrah, násilník či zloděj. Ti, z nichž by se za jiných okolností stali kriminální sociopati, přesměrovávají své destruktivní impulsy do politiky. V průběhu několika staletí a napříč kontinenty byl vývoj levice vždy stejný. […] Jak poznamenalo mnoho raných sociálních vědců a několik dalších, kteří stále mají odvahu oponovat dnes převážně levicovému směřování sociálních věd, levičáctví poskytlo racionalizaci či intelektualizaci chování, které by v jiných situacích bylo považováno přinejlepším za delikventní, ne-li přímo směřující k masovému vraždění. […] Motivem, jakkoli racionalizovaným, není náprava nespravedlností, ale ničení. Na dominantních ideologiích, ať už jde o Starou, Novou nebo Příští levici, je pozoruhodné to, že se především snaží zničit tradiční lidské vazby pěstované v průběhu staletí, a to v rychlých bouřích, které neberou ohled na lidské utrpení, ale jsou rozpoutány s nejvyšší zuřivostí ve jménu zcela abstraktního pojetí „lidskosti“. Proto jeden společenský analytik, Lothrop Stoddard, toto trefně definoval jako „vzpouru podčlověka“, a tak tomu zůstává bez ohledu na to, do jakého „nového“ a „vznešeného“ hávu by se levice mohla přetvořit. ➡️https://t.me/ListyOsy

Samuel Francis – Proč je rasa důležitá Útokům na naši rasu a kulturu je třeba čelit výslovně z rasového hlediska. Existuje staré rčení – údajně prastará čínská kletba: „Kéž žiješ v zajímavých časech.“ Dnes se tato kletba naplnila. Zajímavé časy jsou tady. Nejzajímavější na nich je, že snad poprvé v historii, a rozhodně jako jeden z mála případů v historii, jsme svědky víceméně mírového předání moci od jedné civilizace a od rasy, která tuto civilizaci vytvořila a nesla, k jiným rasám. […] Přesun moci pozorujeme téměř ve všech sférách veřejného i soukromého života. Dosud se jedná spíše o kulturní než politický či ekonomický posun; je to patrné na vzestupu multikulturalismu, afrocentrismu a dalších protibělošských kultů a hnutí v univerzitních osnovách, jakož i na pronikání protibělošské etiky a chování, které tyto kulty vnucují, dokonce i do každodenního soukromého života. Je to patrné na stále se zrychlující válce proti tradičním symbolům staré civilizace a na vyzdvihování symbolů nových národů, které usilují o jejich nahrazení. […] Jedná se o promyšlenou taktiku, jejímž cílem je získat kulturní legitimitu a kulturní hegemonii a v konečném důsledku i donucovací politickou moc ve prospěch nebělochů na úkor bělochů. […] Jedním z nejpozoruhodnějších rysů naší zajímavé doby je míra, v jaké si běloši sami pomáhají kopat vlastní rasový a civilizační hrob. […] Rasová identita je zakázána pro bělochy, ale ne pro nebělochy (nebo alespoň pro černochy). Samozřejmě je výslovným cílem zničit bílou civilizaci tím, že se odstraní symboly a instituce kolektivního vědomí, které definují rasu a tvoří základ kultury. […] Co se tedy v našich zajímavých časech děje, stručně řečeno, je toto. Byl zahájen koordinovaný a dlouhodobý útok proti civilizaci bílého, evropského a severoamerického člověka, a tento útok se neomezuje pouze na politické, sociální a kulturní instituce, které tuto civilizaci charakterizují, ale rozšiřuje se také na rasu, která tuto civilizaci vytvořila a která ji i dnes nese a předává dál. […] Místo toho, abychom se odvolávali na sebevražedný liberalismus a opakovali právě ten universalismus, který podkopal naši identitu a náš smysl pro solidaritu, musíme my, jako běloši, znovu prosadit naši identitu a naši solidaritu, a to výslovně v rasových pojmech prostřednictvím formulace rasového vědomí jako běloši. Znovu prosazení naší solidarity musí být vyjádřeno v rasových pojmech ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, útok namířený proti nám se sám definuje v rasových pojmech a usiluje prostřednictvím delegitimizace rasy u bělochů a legitimizace rasy u nebělochů o rozptýlení a zničení základů naší solidarity, přičemž zároveň upevňuje soudržnost nebělochů proti bělochům. Historik Isaiah Berlin v roce 1991 poznamenal, že „nacionalismus a rasismus jsou dnes nejmocnějšími hnutími na světě“, a v době, kdy se samozvaní nepřátelé bílé rasy definují v rasových pojmech, může jejich výzvě čelit pouze naše vlastní definice sebe samých v těchto pojmech. Pokud by tato výzva zvítězila a tito nepřátelé by nás přišli zabít, tak jako byli ve Rwandě vyvražděni Tutsiové, učiní tak nikoli proto, že jsme „Západní“, „Američané“, „křesťané“, „konzervativci“ nebo „liberálové“, ale proto, že jsme běloši. Zadruhé musíme prosazovat specifickou rasovou identitu, protože rasa je skutečná – biologické síly, včetně těch, které rasu určují, mají význam pro společenské, kulturní a historické události. Netvrdím, že rasa jako biologická realita sama o sobě postačuje k vysvětlení civilizace evropského člověka – kdyby rasa stačila, neexistoval by žádný problém –, ale rasa je pro ni nezbytná a je pravděpodobné, že biologická věda v blízké budoucnosti ještě jasněji ukáže, jak nezbytná jsou rasová, biologická a genetická vysvětlení pro plnější pochopení společenských a historických událostí. […] Musíme nejen pochopit roli rasy při vytváření naší civilizace, ale také toto pochopení začlenit do obrany naší civilizace. Dokud tak neučiníme, můžeme očekávat pouze to, že budeme i nadále prohrávat válku, v níž se nacházíme. ➡️https://t.me/ListyOsy

Léon Degrelle – Výzva mladým Evropanům I my jsme měli dvacet let. Naše dny už nikdy nebudou tak zelené. Ale naše mysli, naše srdce stále pulzují myšlenkami a duchovními impulzy, které bezpochyby stále zapalují i vás, naše dnešní mladé evropské kamarády. Jako horliví nacionalisté jsme probudili duši naší otčiny až v hloubi jejího vědomí. Chtěli jsme ji vytrhnout z politických bažin, v nichž se dusila, vrátit jí víru v její poslání, uvést do pořádku její instituce, obnovit sociální spravedlnost v nerozlučné spolupráci tříd a především uskutečnit revoluci duší, která by osvobodila lidi od všudypřítomného materialismu. […] Poráženi, s bubny odloženými, jsme viděli, jak se naše rodící se Evropa z roku 1942 po roce 1945 schoulila do banality a průměrnosti a bezhlavě se oddala – aniž by tušila její pomíjivou křehkost – zuřivé touze po požitku. Ta jí zatemnila duši. Rozložila její morální a duchovní vlastnosti. Zítra bude třeba vše znovu vytvořit. Za tuto oddanost našim otčinám a Evropě, která by je sjednotila, jsme my, vaši předchůdci z druhé světové války, zaplatili strašlivě vysokou cenu. […] Abych řekl pravdu, ani vy to dnes nemáte snadné. Ve všech zemích vás pronásledují pilní a servilní soudci, kteří se chichotají, chrochtají a pobíhají za vámi s vlajícími šaty. Každý den přepisují občanský a trestní zákoník, aby – demokraticky, samozřejmě! – objevili nové záminky, jak vás zavřít do svých věznic a zavalit daidalovskými pokutami ty, kteří odmítnou zbožně líbat chodidla té svatouškovské fúrii, kterou je jejich ubohá „demokracie“. […] I nám bylo mnohokrát upřeno jakékoli uplatňování občanských svobod. […] Již tehdy jsme byli považováni za vyvrhele, protože jsme chtěli nahradit zkorumpovaný, anarchický a zničující režim čistým, silným a národním státem. […] Zbývá ještě nějaká šance zachránit evropský projekt?... […] Je třeba, aby štědrost, velkorysost, láska k lidem, ochota dávat a posvátné nadšení pro ideál překypující pravdou obnovily vnitřní život každé bytosti. […] Politická revoluce? Ano! Hospodářská a technická revoluce? Ano! Sociální? Ano! Ale především, revoluce duší, která svou vůní ovládá celou existenci! […] Revoluci nelze uskutečnit chvástáním, a už vůbec ne prázdnými prohlášeními, která znějí jako plech. Každá obohacující revoluce je výsledkem dlouhé intelektuální přípravy. Více než kdy jindy bude příští století stoletím elit a koordinace jejich objevů. Právě ti nejlepší, nejschopnější – a pouze oni – zvítězí, budou vést a změní společnost. Doba, kdy si člověk mohl připravovat svůj vzestup v nedbalosti, pohodlnosti, nevědomosti a lenosti, je pryč. […] V příštím století se budete muset vlastní pílí, vytrvalostí, pružností mysli a silou charakteru vypracovat na intelektuální úroveň a k technickým znalostem, které nesmazatelně poznamenají budoucí vůdce lidí a národů. Mladí lidé si musí dobře uvědomit, že pouze v míře, v jaké budou jejich mozky pracovat, jak se budou rozšiřovat jejich odborné znalosti a jak se stanou živou součástí elity, budou schopni úspěšně uskutečnit obnovu společnosti. Nová doba nastane, pokud vy, chlapci a dívky 21. století, kteří již stojíte na prahu naší éry, se pustíte - s novými metodami a myšlenkami, ale také s ideálem tak žhavým, jako měli vaši předkové v hrdinských dobách - do velkolepého úkolu obnovy společnosti, která ztratila směr. Mladí kamarádi Evropy, přišla vaše chvíle. Buďte připraveni, samozřejmě materiálně, ale především duchovně a intelektuálně, ochotni ke všem obětem, s dokonale vyvinutou a strukturovanou myslí, s tělem silným pro nejtvrdší souboje, s duší osvětlující váš záměr. Ať už byl jakýkoli. Bez ohledu na tvrdost boje budou vaše silné paže schopny zvednout nad vaše štíty to vítězství, o kterém slabochové věřili, že se stalo nedosažitelným. Jen ti, kdo mají víru, se vracejí a vzdorují osudu! Věřte! Bojujte! Svět se buď ztratí, nebo se získá. Získejte ho! V lidské poušti, kde bečí tolik ovcí, buďte lvy! Silní jako oni! Neohrožení jako oni! A ať vám Bůh pomáhá! Zdar, kamarádi! Léon Degrelle, srpen 1992 ➡️https://t.me/ListyOsy

Léon Degrelle byl významný belgický státník a voják, který se do historie zapsal jako nejmladší politický vůdce v předválečné Evropě a zakladatel belgické Rexistické strany. S hlubokým přesvědčením o nutnosti sjednocené Evropy založené na společném kulturním dědictví se po zahájení tažení proti Sovětskému svazu dobrovolně přihlásil na východní frontu, kde se z pozice prostého vojína vypracoval až na generála divize Waffen-SS Wallonie. Po skončení války přežil dramatický útěk do Španělska, kde strávil téměř pět desetiletí v exilu, zatímco v rodné Belgii byl v nepřítomnosti opakovaně odsouzen k smrti a jeho díla byla zakázána speciálním zákonem Lex Degrellana. I přes tento trpce pociťovaný osud zůstal až do své smrti nezdolným svědkem významné epochy našich dějin. Na otázku, zda něčeho lituje, Degrelle stroze odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.“ ➡️https://t.me/ListyOsy

Marshall Yeats – Židovská otázka Tvrzení, že Židé získali v „hostitelské“ společnosti nadměrný vliv, se objevovalo na všech kontinentech světa a od starověku až po „postmodernitu“ se vracelo s velkou frekvencí. Ze všech sociálních, politických a ekonomických témat, včetně rasy a pohlaví, jen málokteré vyvolalo více kontroverzí nebo vyvolalo silnější soubor mentálních obrazů a emocionálních reakcí než židovská otázka. Otázka židovského vlivu je zároveň silná a neuchopitelná, hluboká a přesto jaksi nejasná. V průběhu své cesty napříč staletími a přes oceány nabývaly přístupy k židovské otázce někdy esoterický a mystický charakter. Na druhou stranu i v hlubinách antiky nacházíme analýzy tohoto tématu, které jsou ve svých sociologických poznatcích překvapivě klinické a „moderní“. V každé době a na všech místech však silné a zákeřné tabu bránilo takovýmto zkoumáním a odsuzovalo toto téma na okraj přijatelné diskuse, či dokonce za její hranice. Židovská otázka je tak pověstnou kovadlinou, která opotřebovala tisíce kladiv. V době psaní tohoto článku zůstává toto tabu stále silné. Žádná skupina lidí na světě dnes nepožívá takové právní ochrany svého historického výkladu, jakou mají Židé. Veřejné odmítnutí přijmout tvrzení, že během druhé světové války bylo systematicky popraveno šest milionů Židů, z nichž značná část ve speciálně zřízených vražedných plynových komorách, je trestným činem ve více než patnácti evropských zemích. Ještě silnějším právním aspektem tohoto tabu je růst a šíření legislativy proti „nenávistným projevům“, jejíž různé verze přijaly téměř všechny západní národy. Tyto zákony proti „skupinovému pomlouvání“ chrání před kritikou nejen židovský historický narativ, ale i současnou židovskou populaci. […] Židovská otázka, zjednodušeně řečeno, sestává ze dvou dotazů: Mají Židé nadměrný vliv ve svých hostitelských společnostech a pokud ano, co by se s tím mělo dělat? […] Podstatou židovské otázky je tedy tvrzení, že Židé ve svých hostitelských společnostech skutečně mají nadměrný vliv a že tento nadměrný vliv je z mnoha důvodů pro tyto společnosti velmi problematický. Tyto problémy se týkají všech sfér společnosti – kulturní, ekonomické i politické. Dalo by se namítnout, že problém takového rozsahu by měl být zřejmý; že žádná tabuizovaná témata nemohou zastínit otázku, která si žádá naléhavou pozornost společnosti. Odpovědí by bylo, že v průběhu dějin byl tento problém skutečně zřejmý, což vedlo k staletím akademické, kulturní a politické diskuse o „židovské otázce“ – termínu, jehož používání v Evropě dosáhlo vrcholu na přelomu 19. a 20. století. Po více než tisíc let nebyla židovská otázka nejen zřejmá, ale i naléhavá. […] Ústup židovské otázky z veřejného života je velmi nedávný a začal v 50. letech 20. století. A důvody tohoto ústupu nespočívají v tom, že by byly vyřešeny problémy minulosti, ale v tom, že došlo k radikálním změnám v povaze západních národů. Hlavní z těchto změn spočívala v tom, že Západ přestal vnímat vnější hrozby pro své zájmy a začal vnímat sám sebe jako hrozbu. Povzbuzen parazitickými a pečlivě konstruovanými ideologiemi se Západ obrátil do sebe a uvalil na sebe různé formy rétorického, kulturního a demografického násilí. Židovská otázka se stala „otázkou bělošství“. Byly přijaty nové hodnoty a nové pohledy na svět. Mezi nimi byl i nový pohled na židovskou minulost. V neúprosné vlně západní zapomnětlivosti a masové sebekritiky se Židé, kteří byli dlouho padouchy evropských dějin, stali jejich bezúhonnými hrdiny. Evropa je dnes z velké části sionistickým kontinentem. Tabu, které zakrývá židovskou otázku, se do značné míry opírá o tento nový příběh a jeho konstrukce byla monopolizována, aby se posílila jeho síla a jistota. […] Evropané již z velké části ztratili kontrolu nad svým vlastním výkladem, nad svým vlastním příběhem. Ztratili přehled o své historické dráze a tím i o svých zájmech. A protože ztratili přehled o svých zájmech, přestali vnímat ty, kdo proti nim působí. Je proto nezbytné začít od začátku a vrátit se k počátkům židovské otázky v Evropě. […] ➡️https://t.me/ListyOsy

Theodore Kaczynski – Psychologie moderní levice Téměř každý bude souhlasit s tím, že žijeme v hluboce problémové společnosti. Jedním z nejrozšířenějších projevů šílenství našeho světa je levičáctví, takže diskuse o psychologii levičáctví může sloužit jako úvod k diskusi o problémech moderní společnosti obecně. Co je však levičáctví? V první polovině 20. století bylo možné levičáctví prakticky ztotožnit se socialismem. Dnes je toto hnutí roztříštěné a není jasné, koho lze správně označit za levičáka. Pokud v tomto článku hovoříme o levičácích, máme na mysli především socialisty, kolektivisty, „politicky korektní“ typy, feministky, aktivisty za práva homosexuálů a zdravotně postižených, aktivisty za práva zvířat a podobně. Ne každý, kdo je spojen s některým z těchto hnutí, je však automaticky levičák. To, čeho se snažíme v diskusi o levičáctví dosáhnout, není ani tak hnutí nebo ideologie, jako spíše psychologický typ, nebo spíše soubor příbuzných typů. To, co máme na mysli pod pojmem „levice“, se tedy jasněji ukáže v průběhu naší diskuse o levicové psychologii. […] Dvě psychologické tendence, které jsou základem moderního levičáctví, nazýváme pocity méněcennosti a přesocializace. Pocity méněcennosti jsou charakteristické pro moderní levičáctví jako celek, zatímco přesocializace je charakteristická pouze pro určitý segment moderního levičáctví; tento segment je však velmi vlivný. […] Když někdo interpretuje jako urážlivé téměř vše, co se o něm (nebo o skupinách, s nimiž se ztotožňuje) řekne, usuzujeme, že má pocity méněcennosti nebo nízké sebevědomí. Tato tendence je výrazná u aktivistů za práva menšin, ať už patří k menšinovým skupinám, jejichž práva hájí, nebo ne. […] Ti, kdo jsou nejcitlivější na „politicky nekorektní“ terminologii, nejsou průměrní obyvatelé černošského ghetta, asijští přistěhovalci, týrané ženy nebo postižení, ale menšina aktivistů, z nichž mnozí ani nepatří k žádné „utlačované“ skupině, ale pocházejí z takzvaně privilegovaných vrstev společnosti. […] Mnoho levičáků se intenzivně ztotožňuje s problémy skupin, které se těší obrazu slabých (ženy), poražených (američtí indiáni), odpudivých (homosexuálové) nebo jinak méněcenných. Sami levičáci mají pocit, že tyto skupiny jsou méněcenné. Nikdy by si nepřiznali, že takové pocity mají, ale právě proto, že tyto skupiny považují za méněcenné, se s jejich problémy ztotožňují. […] Levičáci mají tendenci nenávidět vše, co má image silného, dobrého a úspěšného. Nenávidí Ameriku, nenávidí západní civilizaci, nenávidí bílé muže, nenávidí racionalitu. […] Umělecké formy, které oslovují moderní levicové intelektuály, se zaměřují na ohavnost, porážku a zoufalství, nebo mají orgiastický tón, odhazují racionální kontrolu, jako by neexistovala naděje, že se něčeho dosáhne racionální kalkulací, a jediné, co zbývá, je ponořit se do prožitku okamžiku. […] Moderní levicoví filozofové mají tendenci odmítat rozum, vědu, objektivní realitu a trvat na tom, že vše je kulturně relativní. […] Je však zřejmé, že moderní levicoví filozofové nejsou jen chladnokrevnými logiky systematicky analyzujícími základy poznání. Ve svém útoku na pravdu a realitu jsou hluboce emocionálně angažováni. Útočí na tyto pojmy kvůli svým vlastním psychologickým potřebám. Jednak je jejich útok východiskem nepřátelství, a pokud je úspěšný, uspokojuje touhu po moci. Levičáci mohou tvrdit, že jejich aktivismus je motivován soucitem nebo morálními zásadami, a morální zásady hrají u levičáků přesocializovaného typu roli. Soucit a morální princip však nemohou být hlavními motivy levicového aktivismu. Nepřátelství je příliš výraznou složkou levicového chování; stejně tak snaha o získání moci. Navíc velká část levicového chování není racionálně kalkulována tak, aby byla prospěšná lidem, o nichž levičáci tvrdí, že se jim snaží pomoci. […] Kdyby naše společnost neměla vůbec žádné sociální problémy, museli by si levičáci problémy VYMYSLET, aby si poskytli záminku k povyku. ➡️https://t.me/ListyOsy

Arthur Kemp – Imigrační invaze Imigrace se stala nejvýznamnějším tématem posledních deseti let v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. V současné době je toto téma na prvním místě politické agendy ve všech těchto zemích – a právě v tom spočívá důležitá otázka: proč právě v těchto zemích a nikoli v jiných? Proč v Číně neexistuje žádný „imigrační problém“? Proč v Japonsku neexistuje žádný „imigrační problém“? Proč v Jižní Americe neexistuje žádný „imigrační problém“? Proč v Africe neexistuje žádný „imigrační problém“? Důvod, proč se „imigrační problém“ omezuje na Evropu, Severní Ameriku, Austrálii a Nový Zéland, je pro liberály nepříjemný, ale zůstává pravdou, ať už je maskován jakkoli. Tou pravdou je, že imigrace je dnes rasovou otázkou. Jedná se o jev, který, zjednodušeně řečeno, spočívá v tom, že do bělošských zemí přicházejí masy nebělochů z celého světa. Liberální média ráda vykreslují imigraci jako součást běžného „masového přesunu obyvatelstva“, jako by se jednalo o nějaký globální jev postihující všechny národy. Ve skutečnosti tomu tak není. Jde o masový přesun obyvatel třetího světa do prvního světa. To je zřejmé již při letmém pohledu na mapu imigrace: do Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky se nestěhují miliony bělochů; populační tok naopak probíhá výlučně opačným směrem. Do bílých zemí se stěhují nebílí. Právě tento přehnaně rasový rozměr moderní imigrace je důvodem, proč je již samotná diskuse o tomto tématu považována za „kontroverzní“. Mnozí bílí obyvatelé Západu byli navíc po celá desetiletí indoktrinováni ve školách, na vysokých školách, univerzitách i prostřednictvím masových médií, že je jaksi hříšné a nesprávné o rase vůbec mluvit, natož ji považovat za hnací sílu jakéhokoli trendu. To zase vedlo k situaci, kdy se často ozývá argument ve stylu: „No a co, že imigranti nejsou běloši, nic se nezmění, oni se přizpůsobí.“ S tím úzce souvisí i argument, že tito imigranti se „pouze snaží zlepšit svůj život“ a že je jaksi zlé nebo špatné jim tuto příležitost upírat. […] Závěr je tedy zřejmý: pokud v zemích prvního světa dojde k demografické změně, v jejímž důsledku bude jejich obyvatelstvo nahrazeno přistěhovalci z třetího světa, pak se nevyhnutelně změní i převládající kultura těchto zemí tak, aby odrážela kulturu nové většinové populace. Jinými slovy, masová imigrace z třetího světa do zemí prvního světa povede k nahrazení kultury prvního světa kulturou třetího světa, jakmile tato masová imigrace dosáhne takové úrovně, že nevyhnutelně způsobí změnu povahy kultur těchto zemí. Právě proto je imigrace důležitá. Nejde o žádné rasistické představy, ale jednoduše o to, že masová imigrace z třetího světa nevyhnutelně povede k zániku kultury prvního světa prostřednictvím prostého demografického nahrazení. […] V sázce je tedy právě toto: samotná existence zemí prvního světa. To nemá nic společného s nenávistí vůči komukoli kvůli barvě jeho pleti, ani se snahou zbavit kohokoli možnosti zlepšit si život. Jde o přežití Západu, o další existenci evropského lidu, proti kterému je tato imigrační invaze namířena. Řečeno opačně: nikdo při smyslech by Číňanům nenaznačoval, že by neměli důvod tvrdit, že mají právo zachovat svou zemi čínskou. Nikdo by se neodvážil říci Japonsku, že nemá právo být japonským a zachovat si jako ostrovní národ japonskou kulturu. Nikdo by žádnému africkému národu neřekl, že nemá právo být africkým, a nikdo by žádnému muslimskému národu neřekl, že nemá právo vyznávat toto náboženství. A tak je také správné a na místě, aby nikdo neříkal evropským národům, že nemají právo být evropskými. Přesto se právě to říká: že jakýkoli odpor proti masové imigraci z třetího světa v jakémkoli evropském národu je nějakým způsobem špatný nebo hříšný. […] Masová imigrace z třetího světa navždy změní samotnou podstatu západní civilizace, zaplaví ji kulturou třetího světa a navždy zničí vše, co dělalo první svět tím, čím je. Proto je otázka imigrace tak důležitá. ➡️https://t.me/ListyOsy