Zion Watch

„Přemohli jsme demokracii demokracií v demokracii“, shrnul Adolf Hitler ve svém projevu 30. ledna 1941 v Berlíně svoji politickou cestu, která v demokratických volbách listopadu 1932 dovedla k vítězství jeho Nacionálněsocialistickou německou stranu práce. „Jak je něco takového vůbec možné?“, ptá se oprávněně český čtenář 21. století, jemuž poválečná historiografie není s to poskytnout uspokojující odpověď, aniž by se vyvarovala nadbytečných, nezřídka také ideologicky podmíněných návodů, jak je třeba někdejší nadšení německého národa pro (nejen) hospodářské recepty svého Vůdce vnímat a hodnotit. Zrušení systému úročených peněz vyráběných z „ničeho“, zamezení mezinárodním burzovním spekulacím, zásada „obecného blaha před blahem jednotlivce“, nejpřísnější tresty za lichvu a bezdůvodné obohacování na úkor a ke škodě národa – toť jen několik z mnoha principů, na kterých program NSDAP otevřeně stavěl a který nacionální socialisty dovedl v roce 1932 k přesvědčivému vítězství v demokratických volbách. Rozšířené vydání původního volebního programu NSDAP opatřil odbornými komentáři k jednotlivým programovým bodům sám jeho spoluautor, někdejší hospodářský expert strany Gottfried Feder, jemuž Adolf Hitler udělil již v roce 1926 „poslední slovo v otázkách týkajících se programu“. Tento nekrácený, autentický dobový dokument nyní exklusivně vychází i v českém jazyce. Dokáže se s ním český čtenář svobodného světa 21. století samostatně a kriticky vypořádat? Zdroj Karl Zimmermann rozvádí o programu NSDAP ve svém díle Duchovní základy nacionálního socialismu: Poprvé tento prožitek přeskočil jako zápalná síla z tvůrce nacionálního socialismu na velké množství spoluobčanů, když 25. února 1920 představil svůj program veřejnosti ve strhujícím projevu na obrovském masovém shromáždění v mnichovském sále Hofbräu. Pětadvacet bodů tohoto programu bylo jistě ve své formě přizpůsobeno politickým požadavkům doby, ale pro hlubší pochopení spočívalo na ideovém základu síly a hloubky ducha a vůle, který mu na rozdíl od všech ostatních programů tehdejších politických stran, zrozených z kolísavého ducha doby, dával trvalou a nadčasovou hodnotu. Proto mohlo valné shromáždění strany 22. května 1926 rozhodnout: „Tento program je nezměnitelný.“ […] Základním rysem programu je úzké propojení nacionálního a sociálního myšlení. Alfred Rosenberg v doprovodné brožuře Das Parteiprogramm vysvětluje: Nacionální socialisté se staví proti všem materialistickým, kupeckým a mamonářským myšlenkám s vírou v idealistické síly a vyzývají k vědomému, nelítostnému boji proti mocnostem, které zčásti vědomě podporují úpadek Německa, zčásti byly příliš slabé, aby se mu postavily, ale přesto si nárokují práva na nadvládu v německém národě. Bez peněz a majetku, pouze s touto vírou boj začal. Proti všem stranám. Neboť ať už „pravicové“ nebo „levicové“, všechny trpěly tak zásadními vadami, že byly stejně vinny neštěstím německého národa. Jedinou fatální chybou bylo povolené zkreslení pojmů národní a sociální. Kroužky a strany, které předstíraly, že hájí nejcennější národní statky tak příliš často činily pouze z hlediska zahraniční politiky. V domácí politice nezřídka považovaly hodnost, postavení a peníze za dostatečné výhody k tomu, aby na soudruha z lidu v pracovním plášti pohlížely jako na občana druhé kategorie. Soukmenovce si nevážili jako takového, ale jako hospodářského objektu. Tato arogance postavení se v rukou cizích svůdců lidu stala vítaným agitačním prostředkem. Jedním z hlavních pilířů programu bylo „zlomení úrokového otroctví“ jak popisuje Gottfried Feder: Zrušení úrokového otroctví je železnou osou, kolem níž se všechno točí, je mnohem víc než pouhým finančně-politickým požadavkem, zasahuje ve svých předpokladech i výsledcích stejně tak hluboko do politického života jako do života hospodářského, neméně je hlavní otázkou ekonomického myšlení a zasahuje tak i co nejhlouběji do osobního života každého jednotlivce, když od každého žádá rozhodnutí: služba národu nebo bezmezné soukromé obohacení – znamená tedy „vyřešení sociální otázky“! ➡️https://t.me/ListyOsy

JAK IZRAEL CENZURUJE INTERNET | dokumentární snímek od If Americans Knew Podrobné odhalení izraelských projektů, z nichž některé jsou veřejné a některé skryté, jejichž cílem je ovlivnit, co lidé na internetu uvidí, a co nikoli. Vzhledem k tomu, že Spojené státy poskytují Izraeli více než 10 milionů dolarů denně, je nezbytné, aby byli Američané o této problematice dobře informováni. Pro více informací odběratelům vřele doporučujeme k přečtení anglický článek, kterým je tento snímek inspirován - How Israel and its partisans work to censor the Internet (Jak Izrael a jeho stoupenci pracují na cenzuře internetu). Rovněž doporučujeme doplňující články, jež dopodrobna popisují snahy Izraele přepisovat a manipulovat prostředí internetu ve svůj prospěch: [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7]

Adolf Hitler představil koncepci Weltanschauung, neboli světonázor. Ale když Hitler použil tento termín, znamenalo to všezahrnující společenskou filozofickou a kulturní ideu, která se stala politicky organizovanou, obsahovala představy o ekonomice, dějinách a povaze identity a osudu člověka. Podle něj existovaly dvě základní světové koncepce, z nichž jedna byla dominantní ve dvacátých letech 20. století a znovu i dnes, a to marxismus, který označoval také jako globalistický model, před nímž varoval a oponoval mu svým světonázorem – nacionálním socialismem. Dnes, i když marxismus ztratil svou fyzickou podobu, prostupuje nyní na západě vším, od politiky neoliberalismu, až po protievropskou rétoriku, kterou lze nalézt v hlavních kulturních a společenských institucích. Sice neexistuje žádná organizovaná marxistická strana, která by se chystala převzít moc, nicméně rozkladné účinky kulturního marxismu stále působí a jeho hlavním motivem je rozklad evropských národů, jejich kultur a původních obyvatel.

Vpád Německa do Polska 1. září 1939 byl logickým důsledkem selhání veškerých Německých diplomatických snah o urovnání Polské krize doprovázené perzekucí a nesčetnými masakry na německém obyvatelstvu podněcované ze strany polských vládních představitelů, armády a tisku, narušováním východní hranice Německa a ohrožováním suverenity německého města Danzig. V souvislosti s polskými útoky na říšském německém území Hitler řekl Ribbentropovi: „Jak jsem již řekl panu Hendersonovi, rád bych si myslel, že Beck a Lipski mají dobré úmysly. Ale oni už nemají situaci pod kontrolou. Jsou zajatci veřejného mínění, které se rozžhavilo do běla díky excesům vlastní propagandy a vychloubání armády. I kdyby chtěli vyjednávat, nejsou v pozici, kdy by to mohli udělat. To je skutečný kořen tragédie.“ Pro bližší pochopení rovněž doporučujeme v naší knihovně publikaci Richarda Tedora, konkrétně kapitolu o německé diplomacii vůči Polsku, a 100 dokumentů o vzniku války.

Mýtus dvacátého století je kniha německého nacionálně socialistického filozofa Alfreda Rosenberga. Tato kniha, jeho magnum opus, vyšla poprvé v roce 1930 a obsahuje jeho filozofické učení o rase, rasové duši, politice, umění, kultuře a náboženství. Pokouší se také poskytnout kulturně-ekonomicko-politický program pro Třetí říši a je často považována za zásadní text nacionálního socialismu spolu s Hitlerovým Mein Kampf. Rosenberg navázal na práce Arthura de Gobineaua, Houstona Stewarta Chamberlaina, Madisona Granta a Lothropa Stoddarda. Na rozdíl od svých předchůdců však ve svém filozofickém učení zásadně vyzdvihl metafyzický prvek a tvrdil, že fyzická rasa je spojena s duší rasovou. „Duše znamená rasu viděnou zevnitř,“ napsal Rosenberg v Mýtu 20. století, „a naopak, rasa je vnější stránkou duše.“ Tvrdil, že každá rasa má svou vlastní duši, kterou lze probudit, jakmile příslušníci rasy rozpoznají své nejvyšší hodnoty. Jeho cílem bylo, aby se tak stalo v případě árijské rasy. Každá rasa má své vlastní tendence a charakter, který má vztah k obecné podstatě kultur, jež vytváří. Umění bylo pro Rosenberga obzvláště důležité, protože věřil, že je nejen výrazem individuální tvorby duše, ale také výrazem duše rasy, vyjádřením jejích ideálů v obrazotvornosti (proto považoval moderní umění za nepřijatelné, protože je to zkažená forma umění, kterou vytvářejí netalentované a zdegenerované mozky). Míšení ras způsobuje slučování neslučitelných typů a ničení charakterů, čímž ovlivňuje i kulturní tvorbu. Na míšení ras pohlížel Rosenberg velmi negativně a domníval se, že Židé a jejich charakter jsou jeho důsledkem. K míšení napsal: „Právě tímto znesvěcením krve dochází k zániku osobnosti, lidí, rasy a kultury. Nikdo, kdo nedbal na náboženství krve, této zhoubě neunikl - ani Indové, ani Peršané, ani Řekové, ani Římané. Neunikne jim ani Nordická Evropa, pokud se tomu nezabrání; musí se začít odvracet od bezkrevného absolutismu a duchovně vyprázdněných iluzí a znovu naslouchat a důvěřovat jemnému vyvěrání prastaré mízy života a hodnot.“ Rosenberg také prosazoval nové „náboženství krve“, založené na vrozených pohnutkách nordické duše bránit svůj ušlechtilý charakter proti rasové a kulturní degeneraci. Rosenberg prohlásil, že „dnes se probouzí nová víra - mýtus krve. Jedná se o víru, že bránit krev znamená bránit i božskou podstatu lidstva obecně. Je to víra prozářená nejjasnějším poznáním, že nordická krev představuje ono mystérium, které překonalo a nahradilo starší svátosti.“ Výraz „náboženství krve“ samozřejmě neznamená, že by zavedená monoteistická a polyteistická náboženství byly zcela nahrazeny nějakým druhem rasového náboženství. Pouze odkazovalo na myšlenku, že střežení rasové čistoty je posvátnou praxí, a ta měla být výslovně sloučena s normálním náboženstvím, proto napsal „vedle mýtu věčné svobodné duše stojí další mýtus, náboženství krve“. Rosenberg toužil po vytvoření jednotné německé národní církve, v níž by se studovaly jak křesťanské, tak pohanské texty a jejíž jednotliví členové by se mohli rozhodnout, v co chtějí věřit, aniž by byli pronásledováni. Tato německá národní církev měla „pěstovat hodnoty cti, hrdosti, vnitřní svobody, aristokracie duše a víry v nezničitelnost duše“. Domníval se, že tyto hodnoty byly ztělesněny v raných indoevropských náboženstvích, zejména ve starověkém evropském pohanství, zoroastrismu a védském hinduismu. V návaznosti na Chamberlainovy myšlenky odsuzoval to, co nazýval „negativním křesťanstvím“, tedy dogmatickou ortodoxní víru církví, a místo toho prosazoval „pozitivní křesťanství“ založené na Chamberlainově tvrzení, že Ježíš byl příslušníkem nordické enklávy sídlící ve starověké Galileji. Pro Rosenberga nebyla náboženská doktrína důležitá, důležité bylo, aby víra rozvíjela spiritualitu nordických národů. Á propos Délského potápěče: Do základů sjezdové norimberské síně byly prý zazděny dvě knihy, aby svým duchem prodchly a posvětily slavnostní prostor manifestací národního sjednocení: jednou byl Mein Kampf, druhou Der Mythus des 20. Jahrhunderts.

EKONOMICKÝ „ZÁZRAK“ TŘETÍ ŘÍŠE Hitlerův ekonomický zázrak ve skutečnosti nebyl „zázrakem“, byl jen logickým vyústěním toho, co se stane, když státník koná ve prospěch svého národa bez parazitického vlivu třetích stran a zájmových skupin; Autor Richard Tedor ve své knize popisuje: Během prvních dvanácti měsíců jeho vlády se nezaměstnanost snížila o téměř 2,3 milionu osob. […] Při projevu na sjezdu nacionálně socialistické strany v Norimberku 12. září 1936 Reinhardt předložil statistiky, které dokazovaly, že „masová nezaměstnanost v Německu byla překonána. V některých profesích je již nedostatek dělníků“. Vzhledem k vyčerpání zlatých rezerv musela nacionálně socialistická správa vytvořit alternativní zdroj kupní síly. Navzdory námitkám Hjalmara Schachta, Hitler odstoupil od zlatého standardu německého peněžního systému. Zlato bylo uznávaným prostředkem směny pro mezinárodní obchod. V průběhu staletí se stalo také zbožím. Finančníci zlato nakupovali a prodávali, spekulovali s jeho kolísáním ceny a půjčovali ho do zahraničí na vysoký úrok. Hitler nahradil v zahraničních obchodech přímý směnný systém. Německá měna začala být definována jako měrná jednotka lidské produktivity. Britský generál J. F. C. Fuller poznamenal: „Současný finanční systém není založen na výrobní síle, ale prostředek směny, peníze, se samy staly předmětem obchodu. Protože Německo stojí mimo tento zlatý kruh, je na něj pohlíženo s podezřením. Německo již začíná operovat spíše s pojmem práce než s pojmem peněz.“ V lednu 1938 se sovětský diplomat Kristyan Rakovsky vyjádřil k německému peněžnímu systému. Rakovsky zastával funkce v Londýně a v Paříži a znal se s finančníky z Wall Street. Vysvětloval: „Hitler, tento nevzdělaný obyčejný člověk, z přirozené intuice a dokonce i přes odpor technika Schachta vytvořil obzvlášť nebezpečný hospodářský systém. Jako analfabet v každé ekonomické teorii, vedený pouze nutností, odřízl mezinárodní i soukromé vysoké finance. Hitler nevlastní téměř žádné zlato, a tak nemůže usilovat o to, aby se stalo základem měny. Protože jediným dostupným zajištěním jeho peněz je technická zdatnost a velká pracovitost německého lidu, stala se jeho „zásobou zlata“ technická zdatnost a pracovní síla. To je něco rozhodně kontrarevolučního a jak víte, jako mávnutím kouzelného proutku to odstranilo veškerou nezaměstnanost více než šesti milionů kvalifikovaných zaměstnanců a dělníků.“ Historik Mark Weber píše: O tom, jak se zlepšila kvalita života, vypovídá několik čísel. Od roku 1932, posledního roku předhitlerovské éry, do roku 1938, posledního celého roku před vypuknutím války, se spotřeba potravin zvýšila o šestinu, zatímco obrat oděvů a textilu vzrostl o více než čtvrtinu a nábytku a domácích potřeb o 50 procent. […] Mezi lety 1932 a 1938 se objem turistiky více než zdvojnásobil, zatímco vlastnictví automobilů se během 30. let ztrojnásobilo. Německá výroba se během pěti let 1932 až 1937 zdvojnásobila, zatímco německý vývoz motorových vozidel vzrostl osmkrát. Letecká osobní doprava v Německu se v letech 1933 až 1937 více než ztrojnásobila. Německý obchod ožil a prosperoval. Během prvních čtyř let éry nacionálního socialismu se čistý zisk velkých podniků zčtyřnásobil a příjmy manažerů a podnikatelů vzrostly téměř o 50 %. V letech 1933 až 1938, poznamenává historik Niall Ferguson, rostl německý „hrubý domácí produkt v průměru o pozoruhodných jedenáct procent ročně“, aniž by se výrazně zvýšila míra inflace. „Věci se měly ještě zlepšit,“ píše židovský historik Richard Grunberger ve své podrobné studii Dvanáctiletá říše. „Ve třech letech mezi lety 1939 a 1942 se německý průmysl rozrostl tolik jako v předchozích padesáti letech“. Stephen Goodson ve své knize uzavírá: Němci byli nyní nejšťastnějším a nejprosperujícím národem na světě, plně zaměstnaným a užívajícím si jedné z nejvyšších životních úrovní. Tohoto úspěchu bylo dosaženo tvrdou prací německého lidu a s podporou poctivého peněžního systému, který nebyl založen na lichvě nebo zlatém standardu. Kniha Richarda Tedora je rovněž k nalezení v naší digitální knihovně.

V současné chvíli se většina „slušné, vzdělané a spořádané“ společnosti hystericky pohoršuje nad výroky historika Darryla Coopera v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem. Běžní lidé mající povrchní informace, zprostředkované hlásnými troubami současného režimu, naprosto blouzní o Tuckerovi, který jenom sotva naznačil, co se vlastně za 2. světové války skutečně stalo. Nemá smysl se tolik zabývat názory nic netušících a zmatených lidí, ale je na místě pokázat na jednu věc; tím, jak se současný mocenský aparát snaží kopat kolem sebe a černobíle vykreslit události, na jejichž výsledcích nepochybně stojí, si paradoxně podkopává pevnou půdu pod nohama. Jejich snahy zpolitizovat historii a vyhraňovat, co je přijatelné a co je nepřijatelné poukazuje vystavují k odhalení absurdní konstrukt, který musí chránit manipulacemi a lžemi. A čím víc se snaží tento mechanismus chránit ve světle nových důkazů a poznatků, které tvrdí o opaku ustanovených „pravd“, tím více se bude zamotávat do svých výmyslů a pod vlastní tíhou eventuálně zkolabuje. V tomto ohledu chceme vyjasnit hned několik skutečností: Byl to ve skutečnosti právě Hitler, který vznesl nespočet mírových nabídek během let 1933 - 1941 a usiloval o mír do takové míry, kdy chtěl ukončit válku i za podmínek výhodných pro jeho nepřátele. Již 17. května 1933, několik měsíců po svém jmenování do úřadu říšského kancléře, pronesl, v návaznosti na Versailles: „Německo bude naprosto připraveno rozpustit celé své vojenské zařízení a zničí i to malé množství zbraní, které mu zbylo, pokud sousední země udělají totéž se stejnou důkladností.“ V reakci na německou invazi do Polska 1. září 1939 Chamberlain nabídl zprostředkování mírových rozhovorů mezi Německem a Polskem pod podmínkou, že Německo okamžitě začne stahovat svá vojska ze všech polských území. Následujícího dne Hitler rovněž přijal Mussoliniho mírový návrh a podmíněně přijal ultimátum Velké Británie, v němž souhlasil s realizací dohody o příměří s platností od 3. září. Chamberlain ve své odpovědi krátce váhal, ale pod tlakem svých kolegů odmítl Hitlerovu nabídku příměří. Ve svém projevu 6. října 1939 Hitler opět nabídl ukončení války a vyzval k mírové spolupráci: „Napomáhat zajištění této spolupráce musí být cílem každého člověka, který upřímně bojuje za budoucnost svého národa. K dosažení tohoto velkého cíle se budou muset vedoucí národy tohoto kontinentu jednoho dne spojit, aby vypracovaly, přijaly a zaručily statut na komplexním základě, který jim zajistí pocit bezpečí, klidu, zkrátka míru.“ 19. března 1940 Hitler v jedenáctibodovém mírovém návrhu nabídl obnovení polského státu a zároveň nabídl, že se vzdá německé kontroly nad Českou republikou a umožní jí vytvořit federaci se Slovenskem a Maďarskem. 19. července 1940 - Hitler v nabídl stažení všech německých vojsk z Dánska, Norska, Belgie, Nizozemska a Francie: „V této hodině se cítím nucen postavit se před své svědomí a obrátit se na Anglii s další prosbou ke zdravému rozumu. Věřím, že to mohu udělat, protože nežádám o něco jako poražený, ale spíše jako vítěz. Mluvím ve jménu rozumu. Nevidím žádný přesvědčivý důvod, který by si vynutil pokračování této války.“ Tuto nabídku Británie odmítá. Nabídka míru z 10. května 1941 (včetně letu Rudolfa Hesse) - Hitler nabídl, že se stáhne ze všech zemí uvedených v jeho mírové nabídce z července 1940, a zároveň stáhne všechna německá vojska z Libye, Egypta, Jugoslávie a Řecka výměnou za mír s Británií. Podle knihy „Hess, Hitler and Churchill - The Real Turning Point of the Second World War - a Secret History“ jeden z vysokých úředníků britského ministerstva zahraničí uvedl, že od října 1939 do května 1941 bylo učiněno celkem 16 německých mírových nabídek nebo iniciativ. Všechny tyto nabídky míru byly Spojenci kategoricky odmítnuty. V této návaznosti bychom rádi čtenářům doporučili publikaci, která některé Hitlerovy nabídky míru do detailu popisuje: Friedrich Stieve – Co svět odmítl: Hitlerovy mírové nabídky 1933 – 1940.

Lidé, kteří nejsou schopni samostatně přemýšlet, se také nedokážou bránit proti svým uzurpátorům. Mocní se snaží (a v mnoha případech se jim to daří) naprogramovat masy na poslušné následovníky nehledě na úrovni „intelektu“ a inteligence. Takové lidi můžeme považovat za oběti „demoralizace“. Jak kdysi jednou pravil bývalý propagandista KGB Jurij Bezmenov: „Jsou kontaminováni; jsou naprogramování, aby mysleli a reagovali na určité podněty podle určitého vzorce. Nemůžete změnit jejich myšlení, i když je vystavíte autentickým informacím, i když jim dokážete, že bílá je bílá a černá je černá, stejně nemůžete změnit základní vnímání a logiku chování. Jinými slovy, u těchto lidí... proces demoralizace je úplný a nezvratný.“ To v první řadě platí pro lidi usilující o to, aby byli považováni za „vzdělané“ a „inteligentní“ na základě kvantity informací (jejichž informační kvalitu a účel ponechme stranou), nicméně mohou být dost chytří pouze na to, aby četli složité texty, ale ne na to, aby jim porozuměli, natož aby o nich dokázali samostatně uvažovat. Přečtené informace by se neměly jednoduše ukládat do paměti jako seznam faktů a čísel. Fakta by se měla jako střípky mozaikové dlaždice skládat do celkového obrazu světa a pomáhat tento obraz světa utvářet v hlavě čtenáře. V opačném případě dojde ke zmatení naučených informací a bezcenná směs faktů dá nešťastnému držiteli nezaslouženě vysoké mínění o sobě samém. Inteligence neznamená nutně vědění všeho, je to spíše schopnost zpochybnit vše, co víte. Musíte být schopni upravit svůj pohled na věc prostřednictvím použití rozumu aplikovaného na poznané informace. Musíte být ochotni věnovat potřebný čas hledání skutečností a ověřování její pravdivosti. A nakonec musíte být ochotni změnit svůj názor, když to fakta, které jsou v rozporu s vaším přesvědčením odůvodňují, a připustit možnost, že se možná mýlíte. Stát se schopnými rozeznat rozdíl mezi autentickými informacemi a pokusy o klamání, a udělat si vlastní úsudek, je to, co znamená "myslet sám za sebe". Samostatné myšlení není snadnou cestou, ale je to cesta k osobnímu rozvoji a hlubšímu porozumění světa. Tím se stáváte aktivními účastníky v procesu formování vašeho vlastního osudu a světa kolem Vás. V důsledku toho jsme se rozhodli Vám představit digitální knihovnu, která poskytuje širokou škálu neobvyklých informací obsažených v publikacích, na které se často odkazujeme. Následující texty neprocházejte okem, ale pozorně čtěte a kriticky přemýšlejte o informacích, které jsou v nich obsaženy. Provádějte vlastní výzkum těchto záležitostí a dojděte k vlastním závěrům o nich. Přemýšlejte sami za sebe a důvěřujte jenom sobě. Pravda se nebojí žádného zkoumání.

Lukáš Beer - Himmler v roce 1942 zamýšlel umožnit 750 českým chlapcům a děvčatům studium na elitních německých školách Napola O úmyslech umožnit vybraným českým chlapcům studium na školách Nacionálněpolitických výchovných ústavů (Napola) ve staré Říši pojednává ve zvláštní kapitole kniha Hitlerovi Češi. Na poradě příslušných činitelů se pouze osm měsíců před definitivní porážkou Německa (sic) uvádělo o nástupu českých chlapců na tyto školy: „První řada příjmů má být podle možnosti sestavena do 1. září 1945.“ První podnět k této akci přišel počátkem roku 1942 od Heinricha Himmlera a dnes si upřesníme, jaké konkrétnější představy o ní Himmler měl. Podobně jako u „Škol Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Schulen) a „Junkerských škol SS“ (SS-Junkerschulen) šlo o elitní vzdělávací ústavy s cílenou výchovou nacionálněsocialistického vůdcovského dorostu. […] Žáci se v budoucnu měli stát vedoucí vrstvou Německa. […] Hlavním cílem především bylo uzpůsobení výchovy za účelem vytvoření vůdcovských kádrů, a to při velmi specifickém výběru žáků. Inspektor Nacionálněpolitických výchovných ústavů, SS-Obergruppenführer August Heiβmeyer, definoval v jednom oběžníku úlohu škol takto: „Úkolem Nacionálněpolitických ústavů je učinit a zajistit z německých mladíků výběr tak, aby se z nich později vytvořila jak spolehlivá, tak i odborně obzvláště osvědčená vůdcovská vrstva.“ Heinrich Himmler apeloval počátkem února 1942 na Reinharda Heydricha, aby na území Protektorátu Čechy a Morava byly ještě v témže roce otevřeny dvě školy Napola, přičemž do budoucna nevylučoval existenci tří ústavů pro celkem 750 žáků a perspektivně rovněž zřízení jednoho dívčího ústavu. Himmler připouštěl zpřístupnění škol Napola i pro vybrané české žáky, a to až ve výši osazenstva tří ústavů , tzn. 750 žáku (sic). Blíže se o tom dočteme v jeho dopise z 19. února 1942, adresovaném Reinhardu Heydrichovi. […] Himmler Heydrichovi píše: „Jsem absolutně pro to, aby se vhodným chlapcům dobré rasy z čistě českých rodin dala možnost nastoupit do nacionálně politického výchovného ústavu. Dokázal bych si dobře představit, že ten či onen ústav bude eventuálně spravován protektorátní vládou a že pak mezi ministerstvem pro výchovu v Protektorátu a inspekcí NPEA [Napola – pozn. LB] bude uzavřena smlouva, že příslušníkům českých rodin bude v rámci všech NPEA rezervován odpovídající – totiž Protektorátem placený – počet míst. Představuji si tedy, že protektorátní vláda bude pro mě za mě provozovat dva chlapecké a jeden dívčí ústav vždy po 250 místech, tedy celkově 750 míst, a za to získá možnost poslat 750 českých [böhmische], moravských a německých dětí z Protektorátu do škol Nacionálněpolitických výchovných ústavů. S výjimkou několika málo českých dětí s koncesí smějí mít Nacionálněpolitické výchovné ústavy v Protektorátu jen děti z Říše. České, moravské a německé děti z Protektorátu by byly rozděleny do všech ostatních ústavů v Říši. To by bylo ohromným přínosem ke srůstu a vstřebávání právě té rasově dobré části českého národa. Pro Čechy samé velmi lákavé, protože na žáka Nacionálně politického výchovného ústavu se v každém ohledu může nahlížet jako na úplného říšského občana a on už nemusí mít sebemenší komplex méněcennosti.“ [Zdroj: Národní archiv Praha, f. Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu (AMV 110), 110-4/512, Himmler Heydrichovi, 19. 2. 1942.] Z předchozího tedy vyplývá, že Heinrich Himmler si představoval, že těchto 500 „českých, moravských a německých“ chlapců a 250 dívek z Protektorátu by smělo navštěvovat školy Napola na území Říše a protektorátní vláda by „za odměnu“ financovala tři školy Napola o stejném množství žáků na území Protektorátu. Pozoruhodná je tato Himmlerova myšlenka zejména z toho důvodu, že ve stejné době, kdy uvažoval o takovémto množství českých žáků na školách Napola (tedy až 750 chlapců a dívek), studovalo na všech stejných školách Napola v Říši celkově kolem 6000 žáků, což by později takto porovnáno znamenalo výrazný nepoměr „ve prospěch“ českých žáků. Pro celý článek klikněte zde

„JUDEA DECLARES WAR ON GERMANY“ Jedním, oficiální historiografií účelově ignorovaným aspektem historie, který nabízí klíč k pochopení protižidovské politiky Třetí říše, bylo oficiální vyhlášení války ze strany světové židovské komunity proti „novému Německu“, dlouho předtím, než Hitlerova vláda začala omezovat práva německých Židů, nebo příjmat protižidovské zákony a než došlo k jakýmkoli nepřátelským aktivitám vůči Židům. Při nástupu Adolfa Hitlera k moci, světová židovská komunita formálně vyhlašuje Německu válku a vyzývá k celosvětovému bojkotu německého zboží; v Britském listu Daily Express z 24. března 1933 s titulkem „Judea Declares War On Germany“ se píše: Izraelský lid celého světa vyhlašuje Německu hospodářskou a finanční válku. Objevení hákového kříže jako symbolu nového Německa oživilo bojový symbol Jidáše. Čtrnáct milionů Židů stojí jako jeden muž, aby vyhlásili Německu válku. Židovský velkoobchodník opustí svůj dům, bankéř svou burzu, obchodník svůj krám a žebrák svou opuštěnou chýši, aby se spojili ve svaté válce proti Hitlerovu lidu. Podobně židovské noviny Mascha Rjetsch píší: Válku proti Německu povedou všechny židovské obce, konference, kongresy... každý jednotlivý Žid. Tím se válka proti Německu ideologicky oživí a podpoří naše zájmy, které vyžadují, aby Německo bylo zcela zničeno. Nebezpečí pro nás Židy spočívá v celém německém národě, v Německu jako celku i jednotlivě. Musí být navždy zneškodněno.... Na této válce se my Židé musíme podílet, a to s veškerou silou a mocí, kterou máme k dispozici. Vladimír Jabotinsky, židovský komunista a zakladatel teroristické organizace Irgun, následovně v lednovém čísle časopisu Mascha Rjetsch z roku 1934, nejméně osmnáct měsíců před přijetím norimberských rasových zákonů z 15. září 1935 (!), napsal: Proti Německu rozpoutáme duchovní a materiální válku celého světa. Ambicí Německa je stát se opět velkým národem, znovu získat svá ztracená území a kolonie. Naše židovské zájmy naproti tomu požadují úplné zničení Německa. Důležité je také poznamenat, že se tak dělo před Hitlerovým rozhodnutím bojkotovat židovské zboží. Politický vězeň Marián Magát ve svém článku „Ako to bolo s bojkotom židovských obchodov v Nemecku?“ píše: Je fakt, že v tento deň bojkotovali Nemci židovské obchody, ale už sa nehovorí: „Prečo“? […] Keď prišiel Hitler k moci vypovedal Dawesov a Youngov plán. Boli to plány na vyždímanie nemeckej ekonomiky, navrhnutý americkým Židom Owenom Youngom. […] No a všemohúce a mocné židovstvo v USA preto vyhlásilo Nemeckú vojnu dňa 24.3.1933. Prečo tento deň? Pretože práve v tento deň prišiel do platnosti Zákon o odstránení núdze ľudu a ríše, ktorý vytrhol medzinárodným židovským bankárom nemeckú ekonomiku z rúk. […] Nemci neváhali a tak začali bojkotovať ich obchody, ale iba symbolicky! Tento bojkot trval jeden jediný deň a to počas 1. apríla 1933, v sobotu. V sobotu sú totiž židovské obchody zatvorené!!!! Tento deň majú Židia šabat. Inými slovami: Neboli v obchodoch a Nemci týmto bojkotom nespôsobili priamu škodu židovským obchodníkom. Bojkotom Nemci upozornili na praktiky židovstva a bankárov, ktorí riadili demokratických politikov v USA a tí spôsobovali Nemecku nevyčísliteľné škody. Mezinárodní židovští představitelé především ve Spojených státech a Velké Británii se sami rozhodli, že je nutné zahájit válku proti Hitlerově Německu. V roce 1934 David A. Brown, připouští: „My Židé přivedeme Německo do války.“ A Emil Ludwig Cohn v periodiku Les Annales: „Hitler nechce válku, ale my mu ji vnutíme, ne letos, ale brzy.“ Židovští představitelé nelhali. Bojkot byl válečným aktem nejen v metafoře: byl to dobře promyšlený prostředek, jak zničit Německo jako politickou, sociální a hospodářskou entitu. Tuto událost lze skutečně označit za „první výstřel“, který přímo vedl ke zničující druhé světové válce. Německo nyní čelilo mezinárodnímu bojkotu svého obchodu, financí a průmyslu. V důsledku formálního vyhlášení války byly německé úřady nuceny Židy považovat za potenciální nepřátelské agenty.